Napsali o mně

Patříte-li k těm, kteří už od dětství nemají rádi, když jim při návštěvě kulturní akce nějaký vousatý pán vysvětluje, co si mají o obrazech na výstavě, hudbě, divadle myslet, co mají cítit, a jak se na to celé dívat, nečtěte dále. Zkrátka se nechte vtáhnout do energie obrazů Veroniky Tučkové, nechte je působit na své emoce a zasuté vzpomínky, na chvíli se bez přemýšlení zastavte v přítomném okamžiku. A pro ty, kteří by se před, nebo po shlédnutí výstavy, chtěli o Veronice Tučkové něco dozvědět, přidáme pár faktů a autorčiných postřehů.

​

Veronika Tučková je pravnučkou naivní malířky Marie Krůtové, která zároveň byla vyhledávanou léčitelkou se silně vyvinutou intuicí. Babičkou Veroniky Tučkové byla akademická malířka Jana Štanclová, která po své matce její velkou citlivost zdědila. Veronika Tučková patří ke generaci mladších malířek (letos oslavila 31. narozeniny), které neměly touhu léta studovat na výtvarných školách a být možná i trochu ovlivněny akademickým školením. Veronika Tučková spíše hledá svůj vlastní výtvarný jazyk, který čerpá inspiraci z jejich vnitřních představ, ale i hudby, které se pak částečně otiskuje do jejích obrazů. Jako hudbu však někdy malířka vnímá i ticho, které možná slyší jen hudebníci, a pak napíší novou skladbu. Veronika Tučková raději tuto hudbu ticha namaluje. Jak sama říká, asi nejdůležitější pro ni je touha něco tvořit, která může být větším hnacím motorem člověka, než talent. Malířka přiznává, že jsou chvíle, kdy ji nějaký vjem natolik pronásleduje, že ho musí jít namalovat, aby jí už „dal pokoj“. „Podobně ale to může mít truhlář, kuchař, nebo třeba matematik, který vymyslí novou rovnici, takto to může mít každý člověk,“ vysvětluje malířka. Nicméně tyto vjemy by měly souznít s člověkem, který se před obrazem zastaví: „Snažím se malovat pro lidi a myslím si, že teplo, chlad, radost, vztek, vášeň, touha, smutek, sen a další emoce a pocity, že to je něco, co k člověku patří a patřit bude, pokud se z nás tedy nestanou stroje,“ dodává mladá malířka.

​

Malířka ale zároveň pokorně podotýká, že člověk může tvořit abstrakci až tehdy, když má dobře zažité řemeslné provedení každého obrazu. Proto se Veronika Tučková učila v malířském atelieru Niny Hedwic Mainerové malbu a kresbu. Nejprve ale u bulharského umělce Lyube Petrova a potom u malíře Jiřího Housky, který se často věnuje figurální tvorbě a portrétům a jeho obrazy jsou zastoupeny v Národní galerii v Praze. Když se malířky zeptáte, proč je pro ni tak důležité umět malovat figury a realistické výjevy, když kreslí abstrakci, odpoví: „Když maluji abstrakci, nesmím poslouchat, co mi říká mozek, spíše tvořím různé zkratky vjemů, vnitřních obrazů a emocí a nemohu se v té chvíli nechat svazovat přemýšlením nad technikou vyjádření. Je to pocit, jako když člověk jde ze schodů. Vždy vidí jen ten následující schod a neví přesně kam schody vedou. Nebo možná srozumitelněji. Když člověk řídí, nevěnuje pozornost řízení samotnému, ale cestě kam jede,“ snaží se nelehce malířka popsat jevy abstraktní, konkrétními pojmy. Veronika Tučková ve svých obrazech pracuje i se strukturou, a tak používá při své práci igelit, ubrousky, hadr, příborový nůž, špachtle a… co je zrovna „po ruce“.

​

Když se Veroniky na závěr zeptáte, co by si přála, aby její obrazy lidem daly, odpoví, že by byla ráda, kdyby na chvíli přestali přemýšlet a pouze vnímali obraz, jak na ně působí, co v nich vyvolává, jaké vzpomínky, emoce, vjemy a třeba polozapomenuté příběhy z dětství. A ve svém přání je ještě věcnější: „Přála bych si, abych lidem mé obrazy pomohly na chvíli zapomenout, že je čeká hora práce, a třeba minulý týden se jim ucpala toaleta a dcera ve školce vytrhla kamarádce zub, jako jsem to kdysi udělala své dobré kamarádce já,“ vzkazuje velmi konkrétně malířka návštěvníkům.

​

O obrazech Veroniky Tučkové lze říci, že mohou na každého člověka působit podprahově jinak, a je celkem lhostejné, zda to v něm vyvolá konkrétní obraz, reminiscenci na určitou událost nebo oživí zmizelé zážitky, vzpomínky. Přejeme všem návštěvníkům, aby na této výstavě na chvíli zapomněli, jak říká klasik, na všeliké kvaltování a našli si ten svůj obraz u kterého se zastaví a spočinou v jeho náruči.

​

Šárka Pražáková